Filmová lázeň

Tvůrčí tým
Režie:

 Miroslav Janek

Scénář:

 Miroslav Janek

Kamera:

 Miroslav Janek

Motto: Filmová reflexe festivalu, který promítá filmy reflektující život.

Myslím, že obsah filmu by se dal stručně charakterizovat poměrně nudným označením: 50 let historie karlovarského festivalu.

Podoba festivalu tak, jak ho známe dnes, nebyla vždycky zdaleka samozřejmostí. Celosvětově ojedinělé specifikum KVIFF je v současnosti, jak známo, prolínání českých i světových filmových režisérů a hereckých hvězd s tzv. baťůžkáři, kteří ve filmovém opojení přispívají velkou měrou k vyprodaným sálům v průběhu celého festivalu. Tuto diváckou podobu má festival až od roku 1995 a věřím, že většina baťůžkářů si ani nedovede představit, že tomu bylo dříve jinak. Jedním z cílů našeho filmu by tedy mělo být odhalování různých tváří festivalu v různých obdobích. Od roku 1948 do roku 1988 byl festival v zajetí politických manipulací a pokryteckých hesel. Výběr filmů se řídil ideologickými hledisky, soutěžní přehlídka neměla diváckou přitažlivost, důvěru filmařů ani mezinárodní prestiž. Jedinou atrakcí pro návštěvníky a zahraniční hosty festivalu nebyl festival, nýbrž světoznámé lázeňské městečko. Teprve přechod od totality k demokracii podstatně změnil situaci. Festival se osvobodil od mocenských vlivů a zákulisních praktik. A tady už vystrkuje růžky možné hlavní téma: proměny rolí filmového festivalu ve vztahu ke společenskému a politickému dění. Historie festivalu je provázána přímou vazbou s kulturní politikou státu, což je pochopitelně velice atraktivní téma, nabízející spoustu zajímavých skutečností a souvislostí, které mohou v divákovi vzbudit jak údiv, tak úsměv.

Rozdělit etapy festivalu a potažmo filmu na jednotlivá desetiletí, se po naší krátké rešerši ukázalo jako přirozeně nejlepší. Podoba festivalu se totiž opravdu měnila po desetiletích, každé z nich s sebou neslo svou specifickou charakteristiku, která se proměňovala s proměnami společnosti. Role festivalu ve strategiích Moskvy a jeho pozice v rámci kulturně-politické dynamiky východního bloku byla v padesátých letech zřejmá – většina soutěžních a vítězných filmů pocházela ze Sovětského svazu či ostatních socialistických zemí. Festival pod heslem „Za mír, za nového člověka, za dokonalejší lidstvo“ se tak stal výkladní skříní socialistické kinematografie a kinematografie rozvojových zemí. Valnou většinu festivalových diváků přivážely autobusové zájezdy různých podniků a továren z celého Československa. V letech šedesátých došlo k částečnému tání ideologických ledovců a festival začaly navštěvovat zahraniční hvězdy i místní diváci a do soutěže se dostaly zajímavé filmy západních kinematografií. Normalizační šeď sedmdesátých let vrátila festival do nezáživné zóny. Nic zajímavého se tam nepromítalo, celkem nikdo tam nejezdil. Teprve v osmdesátých letech byla založena nesoutěžní sekce, ve které se promítaly filmy západních kinematografií, což postupně znovu přilákalo diváky do Karlových Varů. A v letech devadesátých přešel festival do rukou nestátní organizace, Jiří Bartoška a Eva Zaoralová pozvedli festival z prachu a posléze dorazili baťůžkáři, kteří vtiskli festivalu celosvětově unikátní atmosféru.

Další zajímavou tematickou oblastí je: Jakou roli hrál festival v propagaci Československé kinematografie? Odpovědi na tuto otázku jsou poměrně překvapivé, například slavné filmy čs. nové vlny se v KV prakticky nehrály, svojí slávu si získaly na zahraničních festivalech. Téměř tři dekády byl předsedou poroty věhlasný diplomat čs. filmu, profesor A. M. Brousil, který byl sice agentem StB, ale zároveň se dlouhodobě zasloužil o to, že ty nejlepší filmy, které se nedostaly do čs. distribuce, byly promítány studentům FAMU. Neméně zajímavou tematickou linií filmu, byť poněkud tenčí, by mohly být proměny města v průběhu desetiletí. Dneska jsou Karlovy Vary plné hotelů, ale ani to nebývalo samozřejmostí.

Okamžitě po zdvižení hozené rukavice jsem se začal o případném filmu radit s dlouholetou programovou ředitelkou KVIFF Evou Zaoralovou. Ukázalo se, že ona sama právě začíná pracovat na publikaci, která má být rovněž vydána k příležitosti 50. ročníku festivalu. Rozhodli jsme se, že bychom se měli navzájem v našich snahách podporovat a jaksi těžit jeden z druhého. V rámci rešerše se Eva Zaoralová setkává s některými pamětníky dávných ročníků a hovoří s nimi o filmech, o zákulisí festivalu, o hostech atd.
(K vybraným osobnostem patří A. J. Liehm, novinář, Jan Svoboda, filmový publicista, Jiří Janoušek, ředitel Filmexportu v osmdesátých letech, Ladislav Kachtík, ředitel Filmexportu v letech šedesátých, Jaroslav Vajgl, grafik festivalového deníku, a další). Pokládám tato setkání za dobrou příležitost pracovat na rešerši a zároveň si vytvořit bohatou zásobárnu mluveného slova pro případné využití při stavbě filmu. Protože tato setkání jsou velmi neformální, nijak nepřipomínající tzv. rozhovory, nezískáváme pouze více či méně zajímavé informace, ale především osobní vzpomínky a názory, které by mohly působit velmi svěže a bezprostředně jako takové pojivo jednotlivých kapitol našeho filmu. Proto jsem se rozhodl tato setkání točit i na kameru. Navíc Eva Zaoralová je dáma, nepostrádající jisté osobní kouzlo a v kombinaci s jejími bohatými zkušenostmi ze světa filmu by ostatně mohla velice nenápadně a neformálně fungovat jako jakýsi náš průvodce historií festivalu. Nebo přesněji řečeno prostředník.

Jak jsem uvedl v námětu - obsah filmu by se dal stručně charakterizovat poměrně nudným označením: 50 let historie karlovarského filmového festivalu - což by mohlo vést k mylné domněnce, že budeme prostřednictvím komentáře a ilustrativních archívních záběrů zahlcováni nekonečným množstvím informací, které ovšem brzy zapomeneme. Zatím největší moje jistota je, že právě takový film dělat nechci. Hůře už se vysvětluje, jaký by tedy měl být. Rozhodně by informace měla ustoupit zážitku či prožitku, což ale neznamená, že se divák nic nedozví. Informace se však k němu nemusí dostávat prvoplánově a polopatisticky. Filmové archívy, ukázky z filmů, rozhlasové archívy, citace dobových projevů, fotografie, záběry tištěných archívních materiálů a záběry ze současné atmosféry festivalu by se měly v montáži poskládat tak, aby vytvářely novou realitu. Možná i snovou realitu. Aby výsledný film skutečně byl filmová lázeň, jak je slíbeno v pracovním názvu. Filmová reflexe festivalu, který promítá filmy, reflektující život. Filmový festival je prostředí dočasného vzrušení, dočasného opojení, dočasného setkávání. Takový by měl být i náš film. Se svojí filmařskou troškou do mlýna bych rád přišel prostřednictvím záběrů ze současného festivalu a hlavně prostřednictvím montáže. Jako stmelující motiv filmu nebo průběžnou „dějovou linku“ vidím rešerši Evy Zaoralové, to znamená její snahu dohledat fakta, její hovory s pamětníky a odborníky a její reflexi posledních dvou dekád festivalu.

Miroslav Janek, scénář a režie


nahoru