Divadlo je prostě láska
Prkna, co znamenají svět. Aneb jak to začalo…
S divadlem jsem začala už během gymnázia, když jsem se cestou do školy nechala zlákat reklamním letákem v MHD na nábor „talentů“ do souboru Mladá scéna v Ústí nad Labem. Pamatuji si, jak jsem šla na konkurz nervózní a bála jsem se, že mě nevyberou. Nakonec nás tam přišlo jen pár a vzali všechny. Dramaturgicky se Mladá scéna zaměřovala na pohádky pro děti, takže jsem začínala s rolemi princezen. Vyzkoušela jsem si taky úlohu „čerňáka“ v černém divadle, která spočívá v tom, že herec není vidět, ale hraje třeba prostřednictvím loutky.
Když se ohlédnu, herecky jsem se příliš nerozvíjela, ale rozhodně jsem se hodně naučila o zákulisní práci. Ta je totiž pro herce amatéra mnohdy pracnější než hraní samotné. Při každé inscenaci musí herec držet v hlavě a připomínat si, jaké kulisy musí při přestavbě scény donést na jeviště, jaké zase odnést, které rekvizity si nesmí zapomenout. Mnohdy se při tom všem musí ještě i stihnout převléknout. Máme na to sice v zákulisí taháky, ale není na ně mnohdy čas a upřímně ani dostatek světla. Všechno to musí běhat jako na drátkách. Každý herec si musí hlídat své povinnosti, aby celé představení bylo, jak má.
Divadlo mi pomáhá poznávat sebe a udržovat se v kreativním módu
Když jsem byla v posledním ročníku gymnázia, hlásila jsem se dokonce i na herecké školy JAMU a DAMU a svou budoucnost jsem viděla jasně na „prknech“. Když jsem v přijímačkách neuspěla a šla místo toho na VŠE (Vysoká škola ekonomická v Praze), bylo to pro mě nejdřív náhradní řešení s plánem hlásit se na JAMU/DAMU každý rok do té doby, než mě vezmou. Nakonec jsem ale už během toho prvního roku pochopila, že si divadlo ponechám jen jako koníček. V prváku začal vznikat nový divadelní soubor, tak jsem se bez váhání zapojila a spolu s dalšími studenty jsme postupně vybudovali stabilní soubor od píky. To bylo před 16 lety. Dnes jsem ze zakládající sestavy v souboru už jediná, zato mě ale těší úloha principála a herectví jako takové mě pořád baví a naplňuje.
Co je na mém koníčku nejtěžší? Lidé si často myslí, že je to pamatování textů. To je pro mě zrovna nejjednodušší z celého procesu, protože jsem odmala zpívala a mám tedy převážně zvukovou paměť. Mnohem náročnější je ovšem poznávání nové role a hledání prvků postavy v sobě samé. Podívejte se na fotografie na konci článku.
Principál na scénu!
A co dělá principál? To je zřejmě v každém souboru asi nejméně vděčná úloha. Divadlo je pro nás všechny koníček, takže plánování je naprosto klíčové. Není to pouze o samotném představení, ale musíme také naplánovat zkoušky, převézt kulisy, zkoordinovat čas hudebníka, osvětlovače a zvukaře. Samozřejmě v neposlední řadě i zajistit propagaci a prodej vstupenek. A odehráním inscenace to nekončí – v divadle je potřeba podepsat smlouvu, vystavit fakturu, proplatit účtenky hercům a vše zaúčtovat. Před premiérou musíme společnými silami pořídit nebo vyrobit všechny kulisy, rekvizity a kostýmy. Je toho vážně dost.
Stejně jako pro všechny ostatní, i pro nás bylo období pandemie náročné. Byly chvíle, kdy to vypadalo, že soubor nepřežije. Ale všechno zlé je pro něco dobré a momentálně zažíváme snad nejlepší časy našeho souboru. O tom také svědčí obrovský divácký ohlas, který jsme měli po obnovené premiéře inscenace „Vztahology“ na konci listopadu.
Tuhle hru si v lednu ještě dvakrát zopakujeme v pražském Rock Café na Národní. V lednu si tamtéž zahrajeme „Povídky z Vídeňského lesa“ a v únoru se těšíme na naši komediální detektivku „Tombs Family“. Na všechna tato představení bych vás ráda pozvala.
Uvidíme se v divadle
Pokud vás příběh Zuzky Pečové zaujal a rádi byste její soubor na prknech, co znamenají svět, viděli, navštivte některé jejich představení nebo nakoukněte alespoň na Facebook divadla.
