Romantika schovaná za nepohodlím
Tuhé mrazy střídají oblevu, i tak je ale stále zima. Kdo by se chtěl alespoň v představách trošku zahřát a zavzpomínat na krásy léta, ať neváhá a čte. Přinášíme inspiraci na teplejší dny od našeho kolegy Lukáše Veverky.
V mládí, jak říká, měl velké štěstí. Jeho táta byl knihomil: schovával truhlu plnou knih Ernesta Thompsona Setona, Miloše Zapletala, Jaroslava Foglara nebo Karla Maye. Lukáš Veverka, senior specialista IT koordinace E2E metodiky, nás provede světem milovníků spaní pod širákem. Světem, který mnozí z nás znají jen z knížek.
S mou dobrodružnou povahou jsem v mládí knihy z tátovy truhly hltal. Život v přírodě, táboření, poznávání okolí… Myslím, že právě tato četba pro mne byla lákadlem, abych se sám do hor a lesů vydal.
Paradoxně, sic měl otec toliko dobrodružných knih, tak ho to do lesů netáhlo, nikam mě nebral a ani na tábory neposílal. Takže když mi bylo přibližně dvacet, skončila puberta a střední škola, vypravil jsem se na svou první přespávačku. Odvážně, jen s nožem, dvěma špekáčky, spacákem, celtou a sirkami. Dokud bylo světlo, nálada byla vynikající, ale když padla tma, tak já viděl a slyšel věci, které v okolí za bílého dne vůbec nebyly.
Táboření nebo bivak?
Jsou dva typy nocování v přírodě: táboření a bivakování. Táboření znamená dlouhodobější (ale i jednodenní), relativně komfortní přenocování v přírodě, se stanem či přístřeškem, s rozděláním ohně, zřízením polního záchodu atp. Bivakováním se rozumí přenocování ne toliko komfortní, tedy bez přístřešku, stanu nebo rozdělání ohně.
Táboření definuje legislativa, bivakování není zákonem přesně určeno. Já zkouším obojí a bez ohně to není ono, takže jsem vlastně radši táborníkem.
Kdo je připraven, není cestou zaskočen
Vždycky se musím sám sebe zeptat: kam jdu, kdy jdu (ať už roční období nebo dle počasí), na jak dlouho a s kým? Od toho se potom odvíjí i má výbava.
V základní výbavě mám věci, které mi pomůžou k tomu, aby mi bylo teplo a abych byl v suchu. Pak mám takovou svou povinnou výbavu (lékárnička, čelovka, ručník – kdo četl Stopařova průvodce galaxií, ten ví).
A pak jídlo. Už vím, že mi stačí 1 kg denně. Byl jsem i na 0,5 kg potravin denně. To jsem pak baštil všechno, co jsem v lese našel. Ale tahat se s vodou, to vám povím, to je za trest. Hodně pomůže, když je po cestě místo, kde si můžu vodu nabrat, ať už je to potůček nebo hospůdka.
Navíc se dají přibalit věci, které člověku zpříjemní pobyt v přírodě: třeba nějaký alkohol, něco, s čím můžu zbaštit jídlo, a co vzít, když začne pršet?
Co jsem začal chodit do přírody s tříletým synem, výbava mi dost ztěžkla. 😊
Jak jsi ustelete, tak si lehnete
Už se výhradně orientuji na Beskydy a okolí, proto snáz volím místa, kde přespat. Jediné veřejné tábořiště je u obce Pulčín. Samozřejmě se dá přespat v kempech a na místech vyhrazených pro letní tábory. V chráněných místech (národní přírodní rezervace/přírodní rezervace/přírodní památky) se netoleruje ani bivakování. Také je třeba dávat si pozor v lesích v období honiteb. Otevřený oheň si člověk může založit nejdále 50 m od lesa, ale tady je otázka, co to vlastně otevřený oheň je.
Odměna za nepohodlí
Přes všechna „pro“ je třeba vnímat i nebezpečí nebo nástrahy čundráctví. Na internetu nebo ve zprávách záchranné služby vévodí mezi úskalími podcenění výbavy a přecenění sebe sama. Vyrazit sám nalehko do -5 °C se zdá jako romantika a dobrodružství, ale bez zkušeností je to čiročiré šílenství. Na začátek je dobré najít si někoho zkušenějšího, nechat si poradit, nebát se zeptat a vyrazit s ním. Sám vím, že jsem z prvních přespání v přírodě chodil strašně unavený a nevyspaný: člověk si musí zvyknout na zvuky lesa, nepřející počasí a útrapy spojené třeba s utrženým popruhem na batohu. Čundráctví se stává masovější a je potřeba, aby si lidi s sebou z přírody brali to, co si přinesli, aby se k přírodě chovali s úctou. Nejsme v lese doma, ale na návštěvě. Odměnou za nepohodlí je klid, který jsem si v tom našel. Ležíte v trávě, nad hlavou hvězdy, po ruce dobré pití, na ohni v kotlíku třeba jehněčí ragú… A čas s přáteli, se kterými plkáte o vážných i banálních věcech, to je to, co mě na táboření baví.
Moje NEJ zážitky
Já všechny svoje čundrácké zážitky beru jako nejlepší. Velmi rád vzpomínám na dvoudenní 40km přechod Beskyd z Mostů u Jablunkova do Dobratic. Speciální byl pro mě v tom, že to byla rozlučka se svobodou a sešla se nás banda kamarádů ze střední školy, se kterými jsme se dlouho neviděli.
Nebo hladová cesta domů: jednou jsme si večer navařili a nechali si baštu na snídani. Ráno jsme ale našli převrácený prázdný hrnec – asi liška nebo kuna. Pak jsme se trmáceli hladoví 15 km domů a po cestě jsme mluvili jen o jídle, co bychom si dali a na co se doma těšíme.
Když si ve větru spatně uvážete celtu – kamarádovi tak jednou ve větru letěla celta snad 200 metrů z louky dolů do korun stromů. Hodně jsme se zasmáli i zapotili, jak jsme se ji snažili dostat dolů. Nebo jsem se jednou ráno probudili a byli jsme všichni pokryti slimáky. Některé věci nejdou dočistit doteď.
Nejhůře jsem se ale cítil letos na prvním přespání se synem (v září bude mít tři roky). Přibližně v 1 ráno začala opravdu silná bouře: blesky šlehaly, hromy burácely, kapky deště padaly na celtu s hlasitým bubnováním a vítr div ji neodfoukl a já se modlil, aby se do toho počasí neprobudil, protože jsem se bál, že by už nikdy se mnou do lesa nešel. Naštěstí po 20 minutách vše utichlo. Já to měl jako zkušenou a beru to jako vztyčený prst, že na předpověď se člověk nemůže spolehnout. Já totiž tu celtu vůbec nechtěl s sebou brát!
Napodruhé jsem se synkem vzal i tchýni. Výzva! Nad ránem na ni pak vyběhl divočák. Nezapomenu, jak tam stála u ohně se spacákem ve strachu pod krkem a křičela: „Divočááák!“ 😊
Kam mě nohy ponesou
Chtěl bych se vydat i dál do zahraničí. Zatím máme za sebou pohraničí Slovenska a Polska. Se syny chci v budoucnu zvládnout Slovinsko a Rumunsko. Ve srovnání se zahraničím můžu Česko doporučit – co se týče táboření nebo bivakování, tak v naší zemi je stále benevolentnější.
