Svět patří těm, co se nepo***
Jak se stane z podnikatele operátor zákaznické linky ve společnosti innogy? A jak se dá po třech měsících ve firmě kariérně postoupit? Dominik Čermák líčí své zážitky z nástupu do innogy v kovidové době, kdy bylo prioritou zabezpečit se v nelehkém období, ale vůle a odhodlání jej vedly dále, a tak se rozhodl pro kariéru v innogy.
innogy – nejlepší volba!
Do innogy jsem nastoupil letos v květnu. Jako mnoho dalších jsem na jaře řešil otázku, jak se finančně zabezpečit v přicházející době covidu. Do té doby jsem pracoval na volné noze, živil se rukama jako OSVČ. S příchodem koronaviru jsem i já začal pociťovat úbytek zakázek a situaci jsem potřeboval začít řešit. Hledal jsem velkou stabilní firmu, která mi zaručí práci na hlavní pracovní poměr i v této nelehké době a zároveň mi umožní i nadále podnikat. A innogy se tehdy ukázalo jako nejlepší volba. Ač vzděláním architekt, s nulovými zkušenostmi s prací na lince, jsem tehdy přijal mou první pracovní nabídku a poprvé ve svém životě se nechal oficiálně zaměstnat.
Práce na telefonní lince? Proč ne!
V innogy jsem se dostal do SAE+2 týmu. Všechno pro mě bylo nové. Vzhledem k mému vzdělání mám sice jistou průpravu s prací na počítači. Škola mě taky naučila jistým komunikačním dovednostem. Nemám ostych se s lidmi bavit face to face či prostřednictvím telefonu. Vzhledem k povaze mého podnikání jsem navíc byl schopný lidem nabízet a prodávat mé produkty, ale v celkovém součtu jsem se stejně první dny cítil jak Alenka v říši divů. A ten adrenalin, když jsem si sednul na linku, nasadil sluchátka a přijal první hovor. Musím se přiznat, že rozhodně nebyl podle učebnice – i přes všechna pravidla jsem volající zákaznici přiznal, že jsem zkrátka nový, poprosil ji o trpělivost a ty zálohy jsme prostě nastavili správně, a nakonec se i celkem pobavili.
Jak se rodí pracanti
Tohle jsou ale okamžiky, co se člověku vryjí do paměti. Stejně jako má první uzavřená pojistka, kdy jsem se slečny (ročník narození 1999) zeptal, jak bude řešit, až při divokém mejdanu podpálí nebo vyplaví celý panelák – a hle, pojištění bylo na světě! Zkrátka tato práce mě od začátku chytla. Najednou jsem měl jasně stanovené mantinely, kdy přijít do práce, přesně jsem věděl, co mě v ní čeká – i když každý zákazník je jiný – a po práci jsem odcházel s čistým štítem, čistou hlavou a mohl se ve zbytku dne věnovat mému podnikání. Aneb zrození malého workoholika… Zároveň jsem najednou získal pocit bezpečí díky stabilní firmě za mými zády – i to, že mi každý měsíc přistane na účtu výplata za odvedenou práci, včetně všech benefitů ve formě hrazení odvodů na sociální a zdravotní pojištění, stravenky, benefitní program či dovolenou a sick days. Zkrátka věci, které jsem si jako živnostník dovolit zkrátka nemohl. Nemám přímé zkušenosti z jiných týmů, ale zpětně jsem přesvědčený, že jsem v ohledu mého zařazení měl opravdu štěstí.
Od prvních dnů jsem si pracovně i povahově sednul s ostatními spolupracovníky i přímými nadřízenými. Při výběru pozice a reakci na inzerát jsem si totiž uvědomil vlastní limity – sám sebe nepovažuji za top prodejce a rozhodně bych nechtěl být v situaci, kdy musím volat ven a svým způsobem „otravovat“ lidi s nabídkami, o které třeba nemají vůbec zájem. O to víc mi naše „saečko“ vyhovuje.
A pak jsem zkusil seniora…
Zvládl jsem vstupní školení, měl skvělé kolegy i nadřízené, pomalu mně končila zkušební doba, byl jsem spokojený. Před sebou jsem měl teprve závěrečný test a právě tehdy se objevil inzerát, který lákal k náboru na seniorskou pozici. Ani ve snu by mě tedy nenapadlo uvažovat, že bych na něj mohl reagovat. Jenže…
Jednoho dne mě kolegyně Ivča vytáhla na „kuřpauzu“ a moje obavy mi rozptýlila s tím, že to mám aspoň zkusit, protože to pro mě bude minimálně dobrá zkušenost do budoucna. Od přírody jsem člověk, co rád přijímá výzvy, hledá své vlastní limity, celkově se snaží někam vyvíjet a posouvat. A tak se tenhle brouk v hlavě proměnil v to, že jsem nakonec doslova za 5 minut 12 odeslal CV k pohovoru.
Jestli bych tenkrát zareagoval i bez podnětu Ivči? Popravdě sám nevím, asi spíš ne, protože ten pocit, že na pozici nemám nárok, byl opravdu silný. Ale jak se lidově říká – „svět patří těm, co se nepo***“ A ten finální krok jsem tak jako tak musel udělat já sám. Asi zvědavost. Asi touha něčeho dosáhnout. Asi soutěživost v mé krvi. Asi od každého něco.
Každopádně, jak zmiňoval jeden kolega po mém nástupu, je príma vědět, že firma nedává příležitosti jenom „dinosaurům“, ale i lidem, kterým to „školící mlíko“ ještě teče po bradě.
Využijte příležitost, která se vám naskytne
Pokud v sobě máte jenom trochu nějaké ambice o dalším kariérním posunu, využijte každé příležitosti, která se vám naskytne. Vždyť já sám jsem přímým důkazem toho, že to prostě jde! Neustále se vypisují nová a nová výběrová řízení, nové pozici, ve kterých můžete nalézt své uplatnění tak jako já. Je to jenom o tom, překonat v hlavě své vlastní obavy a bariéry. A pokud to napoprvé nevyjde? Každá taková zkušenost vás jenom posílí. Pokud mohu být trochu osobní… Kdysi jsem řešil podobnou situaci – hodně jsem váhal se vstupem do manželství, resp. se žádostí o ruku. Tehdy jsem ještě studoval a tak nějak jsem v hlavě měl nastaveno, že dokud nebudu mužem, který je schopen postarat se o rodinu, zabezpečit po finanční stránce sebe, svoji ženu, potenciálně naše děti, tak to není téma na pořadu dne. Ty strachy se mi nakonec podařilo rozptýlit, protože na každý „problém“ vždycky existuje řešení. I tahle situace ho měla. Že jsme se pár let potom rozvedli – to už je jiná. A pevně věřím, že rozchod s innogy mě v dohledné době rozhodně nečeká…
Nová pozice – prostor pro seberealizaci
Od srpna tedy začala má adaptace na pozici E+ Seniora. První týdny a měsíce jsou pro mě poměrně hektické. Náplň práce mě ale baví daleko více než celodenní pobyt na lince. Rád se vrtám v datech, takže každodenní práce s Dashboardy je opravdu něco pro mě... Každý den je jiný díky všemožným schůzkám, ISkám, zpětkám, školením. Díky přítomnosti na denních startech seniorů či vedoucích týmů jsem daleko více začal rozumět hierarchii firmy, tomu, jak se posouvají informace a podněty oběma směry – nahoru i dolů. Když se tedy ohlédnu, možná bych s těmito zkušenostmi tehdy tolik s přihlášením neváhal. Práce to není jednoduchá, protože nových věcí je opět opravdu hodně, ale od mého vedení máme jasně stanovený adaptační plán – opět ty mantinely, které mně osobně tak hodně vyhovují. Člověk přesně ví, co jsou jeho povinnosti, jak za jejich splnění bude ohodnocený, jak se to na něm projeví, když se mu něco nepodaří dotáhnout. Vše se neustále hlídá, komentuje, kalibruje, takže je jasný cíl i kroky, které vedou k jeho dosažení. Zároveň mi však moje pozice i vedení dávají dostatečný prostor pro vlastní seberealizaci. Kdykoliv mohu přijít s vlastními nápady, podněty, úpravami. A často to není jenom o tom, že bych něco nadhodil a smetlo se to ze stolu, ale opravdu se to následně podaří i zrealizovat. Za mě i toto je super způsob motivace, že člověk ví, že je užitečný, důležitý článek většího celku.
A kam dál?
Hrozně těžká otázka. V tuto chvíli jsem ještě úplně nevstřebal, že jsem po třech měsících ve firmě povýšil a už mám myslet na další kariérní posun? Teď jsem opravdu spokojený tam, kde jsem. Šťastný v mém týmu, nemám touhu utíkat nikam jinam. A dokud budu mít nad sebou super vedení, tak ani nemám důvod pokoušet se tlačit na jejich místa. A pokud se někdy situace v tomhle směru změní? Třeba nastane chvíle, kdy v sobě seberu dost odvahy na překonání další výzvy a půjdu to zase zkusit... 🙂
