Dědův cepín aneb Jak jsem zcepeněl pod nejvyšší horou Evropy

Co dělám, když zrovna nedělám: Petr Kučerka reportuje z Mont Blancu

Jako malý jsem našel na půdě našeho domu cepín. Patřil mému dědovi. Celou dobu jsem měl za to, že si ho děda pořídil v době, kdy se věnoval lezení. K mému úžasu jsem se před dvěma lety dozvěděl, že si ho děda vyrobil sám podle knížky. Bohužel cepín nikdy neplnil svůj účel a já se rozhodl, že ho dědovi někam vynesu. A tak se loni na podzim zrodil hec – vyneseme s kamarádem Vojtou Čápem dědův cepín na Mont Blanc.

Vyrážíme

Na jaře jsme naši misi pečlivě naplánovali. Následovala náročná letní fyzická příprava. K vrcholu jsme chtěli vyrazit koncem prázdnin, a tak jsem v pátek 21. srpna odjel za Vojtou do Prahy. Následující den jsme se přes Německo a Švýcarsko vydali do Francie a na večer jsme dorazili do městečka Chamonix pod Mont Blancem. Na druhý den jsme měli naplánovanou aklimatizační cestu na Aiguille du Midi do výšky 3848 metrů. V této výšce je zhruba 65 % kyslíku, což pocítíte už při jízdě lanovkou, kdy vám zaléhají uši, nahoře občas cítíte návaly tlaku a chce se vám neustále zívat.

Po chvilce si však zvyknete. Nicméně představa, že do této výšky půjdeme pěšky s dvacetikilovým batohem na zádech, byla pro mě trochu děsivá. Na vrcholu se nám ale naskytl krásný výhled na Mont Blanc. Když hodně zaostříte, můžete si všimnout malých postaviček vycházejících na vrchol. Pozítří nás to čeká taky! Ještě jsme si vystáli hodinovou frontu na prosklenou vyhlídku a trádá po 4 hodinách zpět dolů.

Samý šutr, samá skála

Pondělní ráno se neslo v duchu příprav a balení na samotný výstup. „Pořád to mám těžké," znělo z úst každého z nás. Celkem jsme třikrát přebalovali batohy, než jsme byli spokojeni s váhou našich věcí. Když jsme si pak odkývli finální výbavu, kterou jsme už znali nazpaměť včetně místa uložení jednotlivých věcí, a to i navzájem, vydali jsme se do centra městečka na pořádně tučný oběd. Je důležité mít kvalitní základ energie, který už budeme jenom pálit.

Ve 14:20 zazněl zvon zubačky, která nás vyvezla do 2372 metrů. Odtud jsou to 2 hodiny cesty do základního tábora. Po cestě jsem poprvé v životě viděl kamzíky ve volné přírodě. Když jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se ve stanovém městečku. Měli jsme odtud krásný pohled na první část cesty k chatě Gouter (3835 m). Všude samý šutr a samá skála.

Najednou jsme uslyšeli rachot. Několik dunivých ran a asi 300 metrů od nás se metrákový balvan roztříštil o zbytek kamenů dole. Zastavil se čas. Koukneme se na sousedící horolezce, oni na nás a mlčky se každý vrací ke svému. Došlo nám totiž, že tady končí sranda.

The Death Couloir, tak se jmenuje nejnebezpečnější místo na celé trase. Sráz, kde padají kameny každý den. Nejvíce pak po obědě, kdy se slunce opře do skalní stěny. Je to nekonečných 40 metrů, které musíte přeběhnout, zatímco váš kolega sleduje, jestli náhodou něco nepadá.

Dojedli jsme večeři a zalezli do stanu. „Vojto, vzbuď mě, kdy bude potřeba," byla má poslední slova, než jsem se nasoukal do spacáku. Panovaly stále menší dohady o tom, kdy vyrazíme. Vojta je zkušený horolezec, má za sebou Monte Rosu, Himálaje, a jeho rozhodnutí, vstát v 11 hodin večer, se později ukázalo jako opravdu moudré.

Cestou padajících kamenů

„Je to tady, kámo, vstávej, vyrážíme!" Po třech hodinách spánku vylézám ze spacáku. Naprosto klidný a s čistou hlavou si oblíkám výstroj. Ještě kontrola, že všechno sedí, a můžeme vyrazit směr The Death Couloir. Asi hodinu nám trvalo, než jsme se dostali ke kuloáru. Je něco málo po půlnoci. Všude ticho.

Protože mám silnější čelovku, sleduju svah a Vojta vybíhá jako první. V pořádku se dostal na druhou stranu. Teď je řada na mně. „Můžeš," volá Vojta, sleduje svah. Rozbíhám se po uzounké cestičce na druhou stranu. Jsme tam. Oba šťastní, že jsme to zvládli v pořádku.

Ještě se párkrát napijeme a už vyrážíme kolmo nahoru mezi kameny směr chata Gouter. Jsme asi v 3500 metrech, nad námi svítí hvězdy, dole kdesi v dáli město. Občas slyšíme z vedlejších roklí, jak padají kameny, my ale šlapeme dál a sledujeme cestu. Batoh na zádech se pomalu začíná pronášet, těch 20 kilo je znát. Na chatě Gouter se rozsvítila světla a nám to dodalo energii, že se pomalu blížíme ke konci první části. Jsme tam. Je čtvrt na čtyři ráno!

Vše je jinak

Dáváme si pauzu. Od této části vede cesta pouze po ledovci. Nasazuju mačky a do ruky beru dědův cepín. Je to nádhera! Před námi blikají světýlka horolezců, kteří jdou před námi.

Máme za sebou hodinu cesty, když mi začíná být těžce. Srdce mi pumpuje jako o závod. Jsem malátný, přešlapuju. Veškerá morálka, jít aspoň 30 metrů v kuse, je pryč. Už nás předběhl i pár, který vyrážel za námi z chaty Gouter. Jsme ve 4000 výškových metrech. Zkouším se zastavit a pobrat dech. Sotva se ale rozejdu a udělám tři kroky, tepovka je opět vysoká a srdce cítím až v krku. Výšková nemoc dorazila v plné parádě. „Vojto, točím to zpátky," řekl jsem nahlas. Bylo totiž na čase se rozhodnout. K vrcholu zbývaly 4 hodiny cesty a v 10 dopoledne měl dorazit vítr o rychlosti 70 km/h.

Tlačil nás čas. Představa, že bych měl jít 4 hodiny ještě nahoru a dolů, byla při aktuální situaci nereálná. „Nic se neděje, Vojto, běž dál, ty to zvládneš, zpátky na chatu se dostanu sám." "Chceš vzít aspoň ten dědův cepín?" nabídne Vojta a já mu s díky cepín podávám. Obejmu ho a rozloučíme se. Jdu dolů.

Mont Blanc je dobyt!

Jsem vyčerpaný, naštvaný, zklamaný, ale život máme jenom jeden. Přicházím na chatu Gouter, hlava mi třeští jako třikrát vynásobená kocovina. Na dvě hodiny usnu na lavičce v šatně mezi ostatními horolezci, kteří se připravují na své výstupy. V 8:47 přichází SMS: „Vrchol dosažen." Je to tam! Vojta to dokázal!

Na večer přicházíme do základního tábora. Živý a zdravý volám nejbližším, že jsem v pořádku. Sedíme před stanem a koukáme na horu. Rekapitulujeme si celý výstup. Hlavní příčinou mého neúspěchu byla krátká aklimatizace a málo tréninku přímo ve vysokých horách. Na druhou stranu jsem se podíval do Francie, lezl na nejvyšší horu Evropy a zažil hranice svého maxima.

Poznámka redakce:
Monte Bianco, Bílá hora, 4810 m, nejvyšší bod Evropy, vrchol s vlastním počasím, podmínkami i pravidly. Poprvé byl vrchol dostoupen J. Balmatem a M. Paccardem roku 1786. Dnes se dá označit za jeden z nejfrekventovanějších alpských vrcholů. Nabízí více jak 150 výstupových cest všech stupňů obtížnosti, kdy je stále nutné kalkulovat s poměrně velkou nadmořskou výškou, specifickým klimatem vrcholové části a zejména pohybem řady lezeckých družstev.

Uzavření smlouvy vyřídíme i online

Zavoláme vám, jakmile to bude možné

Online

Pouze malá a velká písmena

Telefonní číslo musí obsahovat 9 znaků, může být bez mezinárodní předvolby (+420)

Ucelený výčet práv a povinností ve vztahu se zpracováním osobních údajů a seznam zpracovatelů je zveřejněn na webové stránce innogy.cz/sluzby/ochrana-osobnich-udaju/

Uzavření smlouvy vyřídíme i online

Zavoláme vám, jakmile to bude možné

Offline

Pouze malá a velká písmena

Telefonní číslo musí obsahovat 9 znaků, může být bez mezinárodní předvolby (+420)

Ucelený výčet práv a povinností ve vztahu se zpracováním osobních údajů a seznam zpracovatelů je zveřejněn na webové stránce innogy.cz/sluzby/ochrana-osobnich-udaju/

Děkujeme za kontakt

Zavoláme vám, jakmile to bude možné - jste v pořadí

Požadavek nebyl odeslán

Požadavek na zpětné volání se nepodařilo odeslat.

Na zadané telefonní číslo již evidujeme požadavek na kontakt. Ozveme se, jakmile to bude možné.