Padesát odběrů aneb když můžu, tak vlastně musím

Darování krve je pro někoho jednorázový čin, pro jiného pravidelná součást života. Naše kolegyně Veronika Morkesová má za sebou už padesát odběrů a sama říká, že to rozhodně není konečná. Co ji k darování přivedlo, co ji motivuje vydržet tolik let a co by vzkázala těm, kteří se k prvnímu odběru zatím odhodlávají?

Pamatujete si ještě na svůj úplně první odběr krve? Co Vás tehdy přivedlo k rozhodnutí začít darovat?
Pamatuji si to velmi dobře. V té době měl syn mé kamarádky velmi vážný úraz, absolvoval několik operací a potřeboval mnoho transfuzí krve. Najednou to nebylo něco anonymního, ale konkrétní příběh konkrétního malého kluka. Bydlela jsem navíc kousek od nemocnice a často jsem slýchala houkající sanitky, které projížděly kolem. Člověk si pak mnohem intenzivněji uvědomí, jak křehký život je. Když jsem šla poprvé darovat krev, měla jsem ho celou dobu v hlavě a říkala jsem si, že svou krev daruji tak trochu „za něj“.

Právě máte za sebou padesátý odběr. Co pro Vás tento moment znamená a jaký pocit převládá?
Je to směs několika pocitů. Na jednu stranu cítím hrdost, protože padesát odběrů už je přece jen kus cesty. Na druhou stranu je ve mně i velká chuť jít dál a dotáhnout to až ke Zlatému kříži, který se uděluje za 80 odběrů. Beru to jako takový malý osobní cíl a přiznám se, že bych ho ráda stihla, dokud darovat mohu. Padesát odběrů je krásný milník, ale rozhodně ne cílová rovinka.

Co Vás motivuje u darování krve vydržet tak dlouho a pravidelně se vracet?
S trochou nadsázky bych mohla říct, že hlavně den volna a výborný párek, který v nemocnici dávají po odběru. Ale vážněji, velkou roli hraje uvědomění si, kolik lidí krev darovat vůbec nemůže. Někdo prodělal nemoc, která dárce vyloučí, jinému to nedovoluje zdravotní stav, další při odběru omdlívají. Já žádné takové překážky nemám, odběr zvládám dobře, a tak si říkám, že když můžu, tak vlastně musím. Beru to jako něco samozřejmého, ne jako výjimečný čin.

Setkala jste se někdy během darování s obavami nebo předsudky, ať už vlastními nebo ze strany okolí? Co byste vzkázala těm, kteří se pořád trochu bojí?
S předsudky jsem se nikdy nesetkala, ale obavy má podle mě každý, hlavně na začátku. Člověk přemýšlí, jak odběr zvládne, jestli mu nebude špatně nebo jestli na něj zrovna „něco neleze“. To všechno je úplně přirozené. Ale dokud to nevyzkoušíte, vlastně nevíte, jak vaše tělo zareaguje. Ve většině případů je realita mnohem klidnější než katastrofické scénáře, které si v hlavě malujeme.

Co byste poradila kolegům, kteří o darování krve uvažují, ale zatím se k němu neodhodlali?
Upřímně, univerzální radu nemám. Každého motivuje něco jiného. Sama jsem ale slyšela o systému, který mají někde ve Skandinávii. Jakmile se krev konkrétního dárce použije, přijde mu SMS s poděkováním, že právě někomu pomohl zachránit život. Tohle by pro mě byla motivace jako hrom. Ta představa, že přesně víte, že vaše krev v danou chvíli pomohla konkrétnímu člověku, je podle mě hodně silná.

Máte před odběrem nějaký svůj malý rituál nebo „zaručený trik“, jak ho zvládnout v pohodě?
Vyložený rituál nemám, ale důsledně dodržuji doporučení transfuzní stanice, hlavně co se týká pitného režimu den před odběrem. Zjistila jsem, že čím lépe jsem hydratovaná, tím rychlejší odběr pak je. A protože jsem soutěživý typ, beru každý odběr hotový do pěti minut jako malé vítězství. Ostatní dárci netuší, že s nimi tajně závodím, kdo bude u snídaně s tím zmiňovaným párkem první.