Viktor Labský: Malíře Brandla jsem pojal jako zlatokopa

Do scenáristické soutěže FILMOVÉ NADACE posílá Viktor Labský svá díla jako na běžícím páse. Úspěch slavil loni se svou prací o epizodě ze života slavného malíře Petra Brandla. „Štěstí přeje připraveným,“ říká s úsměvem zkušený autor.

Váš scénář oceněný nadací pojednává o životě malíře a barokního bohéma Petra Brandla. Čím vás tato postava zaujala?

Mám poměrně obsáhlé znalosti kunsthistorie a muzikologie, takže o Petru Brandlovi jsem věděl hodně. Na podzim roku 2023 jsem však viděl jeho soubornou výstavu ve Valdštejnské jízdárně, která kladla důraz na jeho bohémský způsob života a na jeho skoro šokující nezodpovědnost vůči vlastní manželce a rodině. Koupil jsem si více než tisícistránkovou monografii od Jaromíra Neumanna a pečlivě ji přečetl. A najednou v mém chápaní Brandl přímo ožil. Kupodivu ne ve slávě svých nejlepších děl, nýbrž jako majitel dolu Panny Marie Vítězné v Jílovém. Roku 1710 si totiž malíř usmyslel, že přetvářet obyčejné barvy ve zlato je příliš dlouhý a nudný proces. Ne, on chtěl zbohatnout rychle, najít zlato, spoustu zlata. Pokoušel se o to pět let, skoro nemaloval, zadlužil se a výsledkem byla katastrofa, kterou málem zaplatil životem. Jeho důl totiž zatopila spodní voda. Tuto drastickou zkušenost jsem potom promítl do svého scénáře Temnosvit a pokusil se vylíčit i to, co jí předcházelo, a také co po ní následovalo.

Nakolik jste se inspiroval historickými fakty a v čem jste třeba popustil uzdu fantazie?

Historická fakta jsou poměrně skoupá. Brandl, když chtěl podnikat jako zlatokop, musel zakoupit na příslušném dole všechny kuksy čili těžební podíly. Přišlo ho to na bezmála čtyři tisíce zlatých. Půjčil si, kde mohl, a jako záruku nabízel své ještě ani nenamalované obrazy. Jen pro představu, za tisíc zlatých se v té době dal v Praze zakoupit slušný dům. Fantazii jsem musel popustit tam, kde jsem líčil práci v dole. O tom nejsou autentické záznamy. Údajně Brandl pracoval spolu se svými havíři jako jeden z nich. Představil jsem si tu scénu. Slabé světlo z hornických kahanců a tři polonazí muži pokrytí prachem a potem, kteří špičáky útočí na kamennou stěnu. To je sám o sobě přímo šerosvitný obraz, který Brandl mohl namalovat, ale bohužel se tak nestalo.

Myslíte si, že vás s Brandlem pojí nějaké pouto i přes propast několika staletí?

Osobní pouto? To asi ne. A charakterová podobnost? To doufám také ne.

Vybíráte se ve vaší tvorbě témata spíše historická nebo i současná?

Dobrá otázka. Mám rád historická témata, ale většinou jsem psal o událostech, které jsem osobně zažil, tedy o zdolání železné opony, o životě v uprchlických táborech, o prvních krocích za oceánem.

Prožil jste mnoho let v Kanadě. Jaké období dějin máte vlastně nejraději?

Mám raději osobnosti než historická období. V Kanadě jsem se seznámil s malíři tzv. Group of Seven – Thomsonem, McDonaldem, Varleym, Harrisem, Lismerem. Jejich díla jsou mimo Kanadu skoro neznámá. A to je velká škoda, protože se pokusili vyjádřit specifikum kanadské přírody naprosto originálními výtvarnými prostředky, které nejsou ani vysloveně naturalistické, ani impresionistické. Jsou jedinečné a v dokonalé shodě s divokou přírodní realitou. Před několika lety mě zaujala přítomnost Vikingů na území nynějšího Newfoundlandu před více než tisíci lety. Vytěžil jsem z toho novelu Drakkar. Je to moje jediná knížka, kterou jsem napsal pro mládež.

Jak jste se vlastně dozvěděl o scenáristické soutěži a jaký byl důvod, že jste se přihlásil?

To už je hodně vzdálená minulost. Přiznám se, že už si ani nepamatuji, jak jsem se o soutěži dozvěděl. Každopádně jsem ji obeslal vícekrát a až loni mě porota ocenila za již zmíněný scénář o Brandlovi. Asi před třemi lety jsem napsal scénář o Bohuslavu Martinů, který se podle mého názoru povedl mnohem lépe. Poslal jsem ho tehdy Aleši Březinovi, přednímu českému znalci díla Martinů. Čekal jsem kritiku, protože jsem si na základě kusých informací musel celou řadu dramatických situací vymyslet. Pan Březina mě tehdy překvapil. Do telefonu mi řekl, že se to tak mohlo stát a že nemá jedinou výhradu. To je pro mě skutečně nejvyšší myslitelné ocenění. Můj producent odhadl náklady na natočení tohoto scénáře na nejméně 150 milionů korun. To znamená, že v Česku je naprosto nerealizovatelný. Škoda, byly natočeny filmy o Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi, ale o Martinů dosud ne.

Můžete zmínit, na jakých projektech v současnosti pracujete?

Loni mi vyšel román Dál už to nepůjde. Odehrává se v Nové Anglii a jde o dílo na rozhraní několika žánrů – krimi, psychologie a sociologie. Nyní dopisuji svou druhou detektivku. Předpokládám však, že má tak nezvyklé téma a politicky nekorektní zpracování, že se asi nenajde nakladatelství, které by se odvážilo ji vydat.

Přemýšlíte také o dalším scénáři?

Nejenže přemýšlím. Během uplynulého roku jsem dokončil hned další dva.

Připravil Martin Pitro pro www.filmovanadace.cz. 
Foto: archiv autora.